Bonsaj

Stromy a keře vhodné pro miniaturizování

ABIES Mill. – jedle (Pinaceae) osidluje asi 20 druhy celý severní mírný pás. A. alba Mill. – jedle bělokorá vyniká velmi pravidelným vzrůstem, takže v lesních školkách najdeme jen výjimečně semenáče vhodné pro větší počet různých tvarů bonsají. Vhodnější jsou u nás pěstované severoamerické druhy A. concolor (Gord) Hoopes, nápadně mdle šedomodrá jedle z pohoří Rocky Mountain, a A. balsamea Mill.

A. homolepis S. et. Z. – jedle stejnošupinná, zvaná v Japonsku Nikko, patří k asijským druhům, vhodná k tvarování bonsají. Jsou to konifery velmi nenáročné, ale množí se velmi špatně. Některé druhy řízkováním na spodním teple, na mírně vlhkém substrátu a za častého mírného mlžení. Proto většina těchto jedlí vyrostla ze semen nebo naroubováním na podnož naší jedle.

ACACIA Mill. – kapinice (Mimosoideae) jsou xerofytní stromy i keře rostoucí jednotlivě nebo v řídkých skupinách na pouštích i v jiných suchopárných místech Mexika, Afriky, Asie a Austrálie. A. famesiana W. se pěstuje ve Středomoří pro silně vonné, žluté květy objevující se v zimních měsících a na začátku jara. I když je to velmi zvolna rostoucí pouštní rostlina, vyžaduje směs vře-sovky, listovky a drnovky, v létě plné slunce a několik velmi vydatných zálivek. Přezimuje v naprostém suchu, čímž se její kultura odlišuje od ostatních bonsají.

ACER L – javor (Aceraceae), rod soustřeďující druhy s velmi ozdobnými listy, které jsou většinou opadavé. Javory najdeme v parcích, v uličním stromořadí i v lesích. Množí se semenem, odnožemi, řízkováním a také roubováním. A. campestre L. – babyka má malé, tupě laločnaté lístky. Roste ve smíšených lesích, kde tvoří keře i statné, hustě větvené stromy. Oblíbenější jsou javory cizí, které mají list menší, lépe tvarovaný i červeně zbarvený: A. negundo L. – javor jasanolistý ze Severní Ameriky má sivě zelené listy, které jsou na podzim ohnivě žluté. A. ginnala Maxim. – javor ginnala je krásný javor z povodí Amuru, s ohnivě červenými listy. A. palmatum Thunb. – javor dlanitolistý pochází z Japonska, kde dorůstá do výšky 3 m. Podle zbarvení a tvarů listů se rozeznávají čtyři variety a několik forem. U nás je rozšířený kultivar ,Dissectum‘. ,Atropurpureum‘ je drobnějšího vzrůstu. Na jaře tvoří listy jasně červené, které v létě tmavnou. Forma ,Garnet' má listy jemněji stříhané, které podržují jasně červenou barvu až do konce léta.

AMELANCHIER Medic. (Rosaceae) – muchovník roste ve 14 druzích v Evropě a další v Severní Americe. Patří do čeledi růžokvětých a jeho nejbližším příbuzným druhem je jabloň (Malus) V naší přírodě roste na skalních stráních Karpat a na Slovensku. A. ovalis Med. – muchovník oválný je vzpřímený keřík kvetoucí od dubna do června bílými, někdy nažloutlými, na špičkách načervenalými květy. Zralé malvičky jsou černé a jedlé. A. canadensis L. Med. – muchovník kanadský se vysazuje v parcích. Kvete v květnu bíle a jeho červené malvičky jsou modře ojíněné. A. spicata (L) Koch – muchovník klasnatý ze Severní Ameriky má plazivé větve a namodralé malvičky. Mezi těmito americkými druhy jsou i kříženci. Muchovníky vyžadují dobrou propustnou půdu a snesou přechodně i delší údobí bez vláhy, čímž jsou pro miniaturizování velmi vhodné.

AMPELOPSIS Mich. – loubinec. Z 10 druhů se u nás pěstují jako popínavé rostliny: A. tricuspidata (Sieb. et. Zucc) Planch – loubinec trojhrotý. Roste ve východní Asii. Tvoří trojhroté listy a úponky s přísavnými destičkami, jimiž se zachycuje na zdi. Jeho varieta ,Veitchi‘ raší krvavě červenými listy. A. inserta (Kern) Fritsch – loubinec popínavý. Pochází ze Severní Ameriky, má přísavné destičky okrouhlé. A. quinquefolia (L.) Planch. – loubinec pětilistý. Pochází rovněž ze Severní Ameriky. Jeho pětičetné listy se na podzim zbarvují krvavě červeně. Bobulky jsou červe-nomodré, lidově se nazývá „psí víno“. I když jsou to rostliny popínavé a jejich listy jsou pro miniaturizování příliš rozměrné, byly z nich vytvarovány dokonale vztyčené stromy a velké bonsaje, které ovšem nenapodobují „staré exempláře“ svých druhů a slouží spíše k reklamě východoasijských bonsajistů.

ARBUTUS L. – planika jsou stálezelené keře s vavřínovitými listy, které asi ve 20 druzích planě rostou v jižní Evropě. Některé druhy mají list příliš velký.,Nejvhodnější je: A. unedo L. – planika obecná. Má jemně zoubkované listy, v mládí pokryté chloupky. Plody jsou mdlé chuti a podobají se jahodám.

Planiky rostou lépe v polostínu a v létě vyžadují mnoho vláhy. Množí se semeny, řízky i oddělky. Nejsou zimovzdorné. Přezimují v chladném skleníku, kde mohou být umístěny i trvale.

BERBERIS L – dřišťál (Berberidaceae) soustřeďuje na 150 druhů keřovitého růstu, takže stromovitá forma se musí vypěstovat. Jejich listové čepele jsou proměněny v ostny. V zahradní kultuře jsou pěstovány formy s listy žlutě nebo nachově vroubenými a šarlatově červenými a modře ojíněnými (u stálezelených forem). K miniaturizování se nejčastěji volí tyto druhy a jejich formy: B. buxifolia L – dřišťál zimostrázový, zvláště jeho forma ,Nana‘, B. candidula Schn. – dřišťál bílý, dorůstající 0,50 m, stále zelený, B. thunbergii DC f. Kobold – dřišťál Thunbergův kultivar ,Nana‘. B. darwinii Hook, z Chile s vytrvalými listy, blízce příbuzný s mahónií.

BETULA L. – bříza (Betulaceae) soustřeďuje asi 43 druhů keřo-vitého i stromovitého vzrůstu, význačných jednoduchými střídavými listy, které se na postranních větvích stavějí do vodorovné polohy. B. lenta L. – bříza tuhá má kůru červenohnědou. B. lutea Ehrn. – bříza žlutá má kůru bílou. B. verrucosa Ehrn. – bříza bělokorá má kůru hrubou. B. nana – bříza zakrslá se vyskytuje u nás už zřídka. Je poléhavá a má malé okrouhlé lístky.

Téměř všechny břízy snesou pokles teploty na –30 °C. Jsou to vesměs druhy velmi nenáročné na složení půdy.

BUXUS L. – zimostráz (Buxaceae) má dvacet druhů, z nichž jediný roste v Evropě. B. sempervirens L – zimostráz obecný, u nás běžně pěstovaný v zahrádkách a na hřbitovech. Je poléha-vý, jeho kožovité listy jsou eliptické, tmavě zelené, vytrvalé. Dřevnatá část je tuhá, proto vypěstovat stromovitou formu patří k vysoce vzácnému výkonu. Hodí se spíše pro velké bonsaje.

B. microphylla L – zimostráz drobnolistý je velmi cenný pro miniaturizování.

CAMELIA JAPONICA L (Theaceae) – kamélie roste v Číně a v Japonsku, kde tvoří keře i stromy s kožovitými, lesklými listy. Miniaturizovanému stromu vadí příliš velké květy voskově bílé, růžové, červené i skvrnité, které nelze zmenšit. Kamélie vyžadují kyselou půdu, tedy směs rašeliny, písku a jílu v poměru 3:2:1. Kořeny se zkracují, jsou-li rozložitější než koruna. Závlaha odraženou vodou je velmi prospěšná. Přezimují při 10 °C.

CALLISTEMON RBR. (Myrtaceae) je původem z Austrálie, Tanzanie, existuje v 25 druzích. Jsou to keře nebo malé stromky, mají malé, tuhé, kopinaté nebo čárkovité listy. Květenství jsou nahloučené štětičkovité květy, převážně červené. Kvetou v červnu až srpnu, daří se v mírném polostínu. Protože u nás pěstované venku v zimě vymrzají, je lépě pěstovat je jen ve světlých místnostech. Sázíme je do směsi rašeliny, drnovky, listovky v poměru 1:12. Pro pěstování se nejlépe hodí:

C. citrinus (Curt) Stapf s květy tmavočervenými v květenství 60– 80 mm dlouhém. C rigidus RBR s květy tmavočervenými, C. salignus (SM) DC s květenstvím 40–80 mm dlouhým, se žlutými nitkami.

CARPINUS L – habr (Corylaceae) má asi 30 druhů. C betulus L. – habr obecný, roste u nás v ČSSR. C. laxiflora – pod tímto názvem se z Japonska exportují některé východoasijské drobné druhy, které jsou však velmi choulostivé na přeschnutí a někdy nesnášejí ani suchý vzduch.

CEANOTHUS L. – zpododěr (Rhamnaceae) roste v Severní Americe. Některé jeho druhy se u nás pěstují jako okrasné dřeviny: C americanus Spach. dosahuje výšky 1 m. Kvete bíle. C deli-lianus Spach. je o něco větší, kvete chrpově modře a je nabízen i pod jménem C azureus. Některé druhy jsou xerofytní, redukují velikost listů a přeměňují je v trny. C griseus horizonthalonius Spach. s drobnými lístky je velmi vhodný pro miniaturizování. CEDRUS (Trew) – cedr (Pinaceae). Jsou to rozložité stromy dosahující tisíciletého věku. A přece i tyto stromy mohou být miniaturizovány. Půvabné jsou zvláště miniatury těchto cedrů: C. atlantica (Endl.) Manetti roste na severoafrickém pobřeží Atlasu ve výšce kolem 2000 m, takže u nás snese mráz i –16 °C. V mládí tvoří pyramidu, ve stáří rozložité vodorovné etáže, které je nutno včas tvarovat Jeho jehličí je modrozelené, velmi husté. C. deodara (Loud) – cedr „boží strom“ je domovem v severozápadní Himálaji. Roste v nadmořské výšce kolem 4000 m ve společnosti jedlí a smrků. U nás snese mráz až –18 °C. Má elegantní vzrůst, jeho jehlice jsou však dosti dlouhé. C. libani (A. Rich.) je památný strom až 40 m vysoký, jehož stáří se odhaduje na tisíciletí. Asi před 3000 lety tvořil rozsáhlé souvislé lesy na Libanonu. Byl však vykácen, protože jeho vonné a velmi trvanlivé dřevo se těžilo na stavbu lodí a kostelů. Dnes se tyto prastaré stromy uchovaly pouze na Tauru a na Kypru. Vyznačují se dlouhými přírůstky, které nestačíme redukovat řezem, je nutné je tvarovat pomocí drátu.

CERCIDIPHYLLUM JAPONICUM Sieb. et Zucc. - zmarličník (Cercidiphyllaceae) je okrasný keř pyramidálního vzrůstu s pěknými srdčitými listy, které se na podzim nápadně zbarvují. Množí se semeny.

CERCIS SILIQUASTRIUM L. - zmarlika (Viciceae) je široce rozvětvený strom nebo keř, jehož rozsáhlý areál se rozkládá ze Středomoří přes střední Asii až do Severní Ameriky a je jedním z důkazů, že tyto pevniny kdysi tvořily jeden celek. Na jeho čer-venohnědých větvích se před rašením listů objevují svazečky růžově nafialovělých květů. Opadavé listy srůstají v srdčité tvary.

C. occidentalis L zbarvuje na podzim listy do červena. Oba druhy kvetou časně na jaře. Vyžadují vápennou půdu, snášejí naši zimu. CITRUS L. – citroník, pomerančovník (Rutaceae) roste jako kéř i strom v Indonésii a jižní Číně. Má kožovité listy, úžlabní květy a bobulovité, velmi šťavnaté a vonné plody. C. media L. – citroník pravý a C. aurantium L. – pomerančovník se někdy pěstují i v hrncích jako okrasné rostliny. Pro tvarování bonsají se zvláště dobře hodí některé zakrslé japonské formy, jako například: C. aurantium var. minutissima Engl. U této miniatury jsou podstatně menší i plody.

COTONEASTER Ehrh. – skalník (Rosaceae) má na 20 poléha-vých druhů, vhodných k miniaturizování zvláště pro drobné lístky. Krásu z nich vypěstovaných bonsají dovršují malé červené bobulky. Dobře se osvědčují tyto druhy: C congestus Bak. – skalník nahloučený je stále zelený. Bobule jsou světle červené. C. horizontalis Decne. – skalník vodorovný tvoří vějířovité ploché větvičky s drobnými lístky. C. microphyllus Wall. – skalník drob-nolistý má lístky drobné, roste však bujně a při tvarování vyžaduje více péče než ostatní druhy. Skalníky se pěstují na větších umělých skalkách. Jsou samosprašné, takže v jejich okolí vyroste mnoho semenáčků z napadaných semen.

CRASSULA ARBORESCENS (Mill.) Wild. - tučnolist (Crassu-laceae) je jedním asi ze 120 druhů rostoucích v jižní Africe. Je stromovitého vzrůstu, má tučné listy. Často se pěstuje jako okenní okrasná rostlina. Množí se řízky, jejichž řezná plocha musí důkladně zaschnout, než se uloží na vlhký písek. Tvarování je velmi jednoduché. Vyžaduje písčitou drnovku, přezimuje ve světlé místnosti při teplotě kolem 15 °C.

CRATAEGUS L – hloh (Rosaceae) je velmi proměnlivý i v jednotlivých druzích. C. oxyacantha L – hloh obecný byl v zahradnických závodech vypěstován s červenými květy (f.,Scarlet’). Vyhledávány jsou americké a čínské druhy, které tvoří ohnivě červené plody.

CRYPTOMERIA JAPONICA D. Don – kryptomerie japonská (Taxodiaceae) je krásná východoasijská konifera, která u nás není dokonale zimovzdorná a potřebuje v exponovaných krajích ochranný obal. V zahradní kultuře byly vypěstovány odolnější i zakrslé formy, např. ,Vilmoriniana’, která má kulovitý tvar. Je zajímavé, že v zimních měsících vyžaduje ochranu před sluncem. Množí se semeny i řízky. Vhodný druh pro pěstování v chladném skleníku.

CUPRESSUS L – cypřiš (Cupressaceae) je rozšířen v mrazu-prostých krajích Asie a Severní Ameriky, je známo celkem 11 druhů, které jsou vzrůstem i celkovým zjevem velmi půvabné. Jejich slabé větve jsou hustě obaleny šupinovitými nebo jehlico-vitými listy. Tvoří velmi malé šištičky. Některé cypřiše byly posvátnými stromy. C. sempervirens L. – cypřiš obecný původem z Persie a Malé Asie byl lidmi rozšířen po celém Středomoří až k nejjižnějším výběžkům Alp. Pěstuje se v nádobách k výzdobě pohřebních síní. C. funebris Endl. má tenké šedozelené větve, sklopené k zemi. Krásná konifera, vysazovaná na čínských hřbitovech.

Cypřiše jsou jen výjimečně v Číně miniaturizovány. U nás nejsou zimovzdorné, a proto jsou všude vytlačovány velmi podobnými, ale mrazuvzdornými cypřišky (Chamaecyparis).

CYDONIA OBLONGA Mill. (Rosaceae) – kdoule obecná je původem z Asie. Pěstuje se u nás v několika odrůdách pro žluté vonné plody hruškovitého nebo jablkovitého tvaru. Kdoule slouží někdy i jako podnož pro očkování hrušní.

ELEAGNUS L. – hlošina (Eleagnaceae) roste asi ve 40 druzích v celém severním mírném pásu. Znakem tohoto rodu jsou stříbřitě lesklé šupinky na listech. Některé druhy jsou velmi proměnlivé. Jsou vysazovány jako ozdobné keře v sadech i ve větších zahradách. E. commutata Bernh. – hlošina stříbrná má větve bez trnů. £. angustifolia L. – hlošina úzkolistá se ze Středomoří rozšířila přes asijské stepi až do Mongolská. Tvoří keře i široce rozvětvené stromy s nápadně světle šedou kůrou, která se v miniaturách dobře uplatní. Žluté trubkovité květy jsou vonné. Některé asijské hlošiny mají vytrvalé listy.

ERICA L. – vřesovec (Ericaceae) roste asi v 500 druzích, hlavně tropických, z nichž v Evropě se jich vyskytuje pouze devět. Jsou to většinou keře a polokeře. E. arborea – vřesovec stromovitý roste ve Středomoří a dobře se hodí pro miniaturizování. V přírodě tvoří neprostupné houštiny přes 0,7 m vysoké.

V teplém skleníku by bylo možno tvarovat i jihoafrické velko-květé druhy a jejich hybridy, jejichž květy vídáme v zimě v květi-nářských obchodech. Množí se řízky. Vyžadují nevápennou půdu, především vřesovku, kterou je možno nahradit rašelinou promí-šenou s ostrým pískem a perlitem. Tuto směs však musíme přihnojovat. Přezimují-li vřesovce venku, musí být jejich substrát ořed zamrznutím velmi dobře zalit a nádoba obalena igelitem.

FAGUS L – buk (Fagaceae) roste v mírném evropském podnebí v 7 druzích, z nichž většina je velmi proměnlivého tvaru a vzezření. Proto i ve výsevu často vzejdou semenáčky s odchylně tvarovaným listem, který je skvrnitý, narůžovělý až červený. Vyskytují se i listy monstrózní. Nejsou vzácností stromky značně pomalejšího růstu, z nichž některé zůstávají štíhlé, s jehlancovitou korunou. F. silvatica L. – buk obecný pěstovaný ze semen v lesních školkách poskytl zahradníkům mnohé cenné formy s listy zbarvenými do červena. Tyto formy velmi zvolna rostou a nedo-žívají se zpravidla vysokého stáří, protože při nedostatku chlorofylu netvoří dostatek stavební hmoty. Proto se tyto barevné odchylky šlechtí na obyčejný zelený buk a potom jsou vytrvalejší Zakořeníme-li plodné větvičky, příštím červnem rozkvetou bílými trubkovitými květy.

FICUS BENJAMINA L. (Moraceae) – pochází z Východní Indie a je velmi vhodnou rostlinou pro pěstování bonsají. Rostlina je zajímavá svým převislým kaskádovitým vzrůstem a velmi dobře se tvaruje do různých typů, listy jsou tmavozelené, lesklé a tuhé. GARDENIA Ellis. – kucinar (Rubiaceae) Nejčastěji pěstovaná je G. florida, která je původem z Kapska. Má eliptické lysé kožo-vité listy, jejichž listeny, spojené s řapíkovými výběžky, vylučují sekret dodávající mladým větvičkám lesk. Květy na konci větví jso velké, bílé a vonné. Gardenia je trvale zelená, nesnáší mráz a hodí se pouze pro skleníkovou kulturu.

GINKGO L. – jinan (Ginkgoceae) byl poprvé přivezen r. 1754 z východní Asie. V čínské i japonské kultuře je od pradávna stromem posvátným a je pěstován hlavně u chrámů. Je to prastarý jediný druh, velmi vzácný, pozůstatek vymřelé čeledi, která před milióny let rostla v severní Evropě. Je dvoudomý. Samičí stromy ohýbají větve k zemi, samčí udržují větve vzpřímené do pyramidálního tvaru. Vhodné typy jsou G. biloba, stromovitý typ široce kuželovitý, a (St Clouď s bizarní korunou a větvemi s krátkým obrostem.

GREVILLEA (Proteaceae) se vyskytuje asi ve 160 druzích v Austrálii a v Nové Kaledonii. Byla nazvána k poctě Roberta Klaye Greville, botanika v Edinburghu. Jsou to stálezelné keříky, které v zimě vyžadují umístění ve studeném skleníku nebo v chladné místnosti při zálivce omezené na minimum. G. robusta Cunn. ex R. BR snadno roste i jako pokojová rostlina.

HEBE Comm. ex. Juss. – hebe (Scrophulariaceae) je zajímavý rod rostoucí na australské pevnině i na ostrovech Nový Zéland a Tasmánie. Jeho druhy jsou většinou stálezelené keříky s kožovitými listy, které jsou často velmi drobné. Hodí se pro výsadbu před skupiny vřesovištních rostlin, špatně však snášejí zimní oblevy. Pro miniaturizování jsou velmi cenné, zvláště když máme možnost nechat je přezimovat v chladném skleníku. H. armstron-gii Cock. et. All, se nejlépe osvědčila pro tvarování bonsají. Její velmi drobné žluté až nahnědlé lístky jsou lesklé. Nepatrné bílé květy mají červené prašníky. I poléhavé druhy lze tvarováním přetvořit na stromky.

HEDERA HELIX L. – břečťan obecný (Araliaceae) je jediná pravá dřevnatá liána rozšířená po celé Evropě, odkud postupuje až do Východní Asie. Má několik variet a forem, jejichž vytrvalé kožovité listy jsou různě formovány. Rostou vesměs velmi zvolna. Vypěstovat vztyčováním a zesilováním z poléhavé rostliny vzpřímený strom, to vyžaduje mnoho trpělivosti i zkušenosti, jak používat různých podpěr. Stromky se hodí k osázení miniaturních krajinek SAIKEI.

HIBISCUS L. – ibišek (Malvaceae) patří do čeledi slézovitých, v níž jsou bohatě soustředěny druhy jednoleté i velké stromy. H. rosa sinensis – ibišek čínský, původem z Indie, se nejvíce pěstuje v Japonsku. V jižní Evropě přezimuje venku, u nás v chladné i teplé místnosti. Jednotlivé, plně otevřené krvavě červené květy vykvétají na konci větví. H. syriacus L. – ibišek syrský je proti mrazu odolnější a pod přikrývkou snese přezimování venku. Tvoří květy bledě fialové s tmavým žilkováním. Vypěstovány jsou však i formy různě zbarvené.

Ibišky se množí semenem, řízky i roubováním na druhy odolnější. CHAENOMELES JAPONICA (Thunb) Lindl. – kdoulovec japonský je známý ve 4 druzích rostoucích původně ve východní Asii. Kvete v dubnu až květnu, velmi dekorativně. Listy jsou široce vejčité, vroubkované. Květy jsou červené, až 30 mm široké. Je to nenáročná rostlina, velmi vhodná pro pěstování bonsají.

CHAMAECYPARIS Spach. – cypřišek (Cupressaceae), rod bohatý na druhy i různě tvarované jehlice. Některé druhy rostou v Severní Americe, jiné, či tytéž, ve východní Asii. Některé v přírodě vytvořily zakrslé formy, ale jejich jehličí je stejné jako jehličí vysokých stromů. Mladé semenáčky tohoto rodu mají listy docela jiného tvaru než dospělejší stromy. Tyto „dětské“ listy jsou mnohem krásnější, a proto se Japonci snažili udržet je i na větších stromcích (viz „Miniatury přirozené a vypěstované, str. 108). Ze zakrslých forem, které dorůstají 0,60 m až 1,20 m, jsou u nás vedeny: Ch. lawsoniana Pari. – cypřišek Lawsonův, zvláště jeho odrůdy .Minima Glauca’ tmavě zelená, se šedomodrým nádechem, ,Nana Compacta’ šedozelená, jehlancovitého vzrůstu, a .Pembury’ Blue' modře stříbřitá, kuželovitého vzrůstu. Ch. nootkatensis (D. Don.) Sudw. – cypřišek nootkaský roste na poloostrově Nootka v Severní Americe. Tvoří drobnou formu ,Nana Compacta’, která je šedozelená, větvená, jehlancovitého vzrůstu. Ch. obtusa Endl. – cypřišek tupolistý. Jeho forma ,Nana Compacta’ je svěže zelená, hustě větvená, a ,Nana Gracilis’ je svěže zelená a zajímavě větvená. Ch. pisifera (S. et. Z.) Endl. – cypřišek hrachonosný. Jeho forma .Boulevard’ je modrozelená, sloupovitého vzrůstu a ,Dwarf Blue' je modrozelená s kompaktními, převislými větvemi. Dobře koření řízkováním forma .Boulevard*, nejobtížněji i docela malé řízky Ch. obtusa. Proto se mnohé formy prodávají roubované.

ILEX L. – cesmína (Aquifoliaceae) je bohatě rozšířený rod v Asii, ve Střední a Jižní Americe. Během zalednění v terciéru byly cesmíny v Evropě až na jediný druh zničeny. 1. aquifolium L. – cesmína evropská. Roste sice v lese na stinných, vlhčích místech, má však stromovitý vzrůst a listy xerofytní vzhled. Střídavé listy jsou tuhé, kožovité, zhruba vejčité a na okrajích zubaté. Cesmína je dvoudomá. Množí se výsevem i řízkováním. V obchodě se častěji vyskytují bonsaje druhů I. crenata, I. decidua, I. pemyi. JASMÍNŮM L – jasmín (Oleaceae) roste asi ve 200 druzích v tropech a v subtropech. Na poměrně tenkých větvích mají troj-četné nebo lichozpeřené listy a dlouze trubkovité nažloutlé až mírně načervenalé, příjemně vonné květy. U nás je mrazuvzdor-ný na exponovaných místech pouze: f. nudiflorum Lindl. – jasmín nahokvětý. Kvete začátkem března na holých větvích. J. fructicans L – jasmín keřovitý roste ve Středomoří, je vhodný pro umístění v chladném skleníku, f. officinale L – jasmín obecný pochází z Kašmíru a Persie. Bílé květy, které jsou uvnitř načervenalé, příjemně voní. S druhem J. odoratissimus L. – jasmínem nejvonnějším se dobře tvaruje, ale vyžaduje přezimování nebo trvalé umístění ve studeném skleníku. Všechny druhy patří k nejkrásnějším kvetoucím keřům. Vyžaduje venku chráněné a slunné stanoviště. Velmi důležitá je ochrana kořenů v zimě. JUNIPERUS L. – jalovec (Cupresaceae). Areál tohoto rodu se rozkládá v mnoha druzích v Evropě, v Asii i v Severní Americe. Jsou to vesměs stromy a keře, ale také poléhavé druhy, jejichž jehlice jsou většinou v trojitých přeslenech. Relativně jsou to konifery mladé, jejich druhové šíření začalo v triasu. Proto mají dodnes schopnost tvořit nové formy i odrůdy. Na složení půdy jsou velmi nenáročné. Vytvářejí v přírodě i zakrslé formy, které jsou však dědičně nestálé. J. communis L – jalovec obecný roste u nás ve dvou varietách. J. communis – jalovec obecný pravý má pichlavé jehlice až 20 mm dlouhé. J. communis v. montana má jehlice kratší, 10 mm, tupě špičatě. Jeho tvůrčí proměnlivost dokumentují dvě krajně odlišné formy: .Depressa Aurea’ je droboučká plazivá forma se zlatitým jehličím a .Hibernica’ je namodralá sloupovitá. J. chinensis L – jalovec čínský pochází z východní Číny, u nás je vysazován v parcích. Má asi 10 mm dlouhé jehlice se dvěma bílými čárkami na líci. Drobné šištice jsou složeny ze 4 až 8 plodolistů. Jeho nejpěknější formy jsou: .Blaauw Variety’ s jehličím modravě šedým a ,Globosa cinerea’ s jehličím šedozeleným. J. sabina L. – jalovec chvojka klášterská tvoří nízké keře v jižnějších polohách, převážně na vápencových skalách. Jehlice má 4 mm dlouhé, šupinaté, přisedlé k větvím. Nejznámější formy: .Hicksii’ je poléhavá, jehlice má modrošedé a .Tamarisci-folia’ je bujně rostoucí plazivka, jehlice má světle modrozelené. J. virginiana L. – jalovec virginský. Roste v Severní Americe. Je to štíhlý strom s kuželovitou korunou, až 15 m vysoký. Vstřícné jehlice jsou 10 mm dlouhé, na líci bíle pruhované. U nás je v kultuře jako okrasná dřevina od r. 1664. Nejznámější formy: .Globosa’ je šedozelená kompaktní koule a ,Grey Owl’ je kulovitá modrošedá, v zimě červenohnědá.

Všechny druhy jalovců i jejich formy, včetně plazivých, lze tvarovat do tvaru stromu. Kmeny těchto miniatur jsou krátké. Množí se výsevem i řízkováním.

LAGERSTROEMIA INDICA L (Lythraceae) Pukol. Magnus Lagerstroem byl Linnéův přítel, odtud tedy název rodu. Čtrnáct druhů těchto keřů pochází z tropické Asie, hojně se pěstují v Číně a v Japonsku. Kvete od června do září červeně, růžově nebo bíle. V době růstu vyžaduje mnoho vláhy i vlhčí vzduch, proto se hodí pro trvalé pěstování v bytě nebo ve skleníku, kde v zimě neklesne teplota pod 8 °C. Často je napadána rzí a některými mikroskopickými škůdci.

LARIX Mill. – modřín (Pinaceae). Jediná konifera shazující na zimu všechno jehličí. Náš modřín (L decidua Mill) roste velmi rychle, tříletý semenáč dosáhne výšky až 1,20 m. Modřín v přírodě nevytváří zmenšené formy. Jeho miniaturizace se dá provést. Larix kaempferi (Lambert) Carr. syn. L leptolepis (S. et Z.) Gord. – piodřín tenkošupinatý. Elegantní modravě zelený strom, rostoucí v Japonsku, který podobně jako smrk tvoří přeslenité větvení; je možné tvarovat jej do některých typů. Je to však strom zcela nenáročný na složení půdy, odolný proti mrazu i proti různým škůdcům, snese i delší sucho.

LEPTOSPERMUM L. – balmín (Myrtaceae) Původem z Austrálie a Nového Zélandu, tvoří 25 druhů. Jsou to stálezelené dřeviny myrtovitého vzhledu, které se dříve pěstovaly ve studených sklenících. Vyžadují substrát složený z vřesovky a písku. Před-pěstované rostliny se snadno tvarují.

LIGUSTRUM L. – ptačí zob (Oleaceae). Název tohoto rodu pozůstává ze dvou slov a je to název velmi nezvyklý. Platí asi pro 50 druhů rostoucích v teplých krajích střední a jižní Evropy a západní Asie. L vulgare L. – ptačí zob obecný. Keř s podlouhlými, proměnlivými listy, používaný často k výsadbě živých plotů. L lucidum Ait. roste v Číně a v Japonsku. Má trvalé kožovité listy, je vhodný k miniaturizaci.

LIQUIDAMBAR L. – ambroň (Hamamelidaceae). Tvoří dva druhy fenotypicky velmi podobné platanům (Platanus) z nichž jeden je domovem v Malé Asii a v Sýrii a druhý v jižní části USA a ve Střední Americe. L. orientalis Mill. – statný strom tvořící zvláště v Malé Asii souvislé lesy. L. styraciflua L. – stromovitý keř s pětilaločnými listy, které koncem léta žloutnou nebo červenají. Snese mráz až -15 °C. Z kůry a podkorového dřeva obou stromů se lisuje kašovitá šedá hmota, z níž se vyrábí vanilín, různé éterické oleje a žvýkací guma. Množí se semeny i oddělky.

LYCIUM L. – kustovnice (Solanaceae) Vyskytuje se asi ve 100 druzích, tvoří v Evropě a v Asii 1 až 3 m vysoké, velmi husté keře s obloukovitými větvemi. Šedozelené lístky jsou vejčitě kopinaté. Některých se používá k výsadbě živých plotů. Šíří se do okolí, kde zplaňuje. Roste na mezích, šikmých stráních a zdech a slouží za úkryt drobnému ptactvu. Její podlouhlé šarlatové bobule jsou v zimě pro ptactvo cennou potravou. L halimifolium Mill. – kustovnice obecná pochází ze Středomoří. Kvete v létě červeno-fialově až špinavě bíle. L chinense Mill. – kustovnice čínská z východní Asie, kvete trubkovitými květy zářivě fialově červenými. U nás se pěstuje její subspecie L ch. rhombifolium – kustovnice čínská kosmicovitá.

MAGNOLIA L – šácholan (Magnoliaceae). V tropické a subtropické Asii a v Severní Americe tvoří asi 30 druhů. Některé jsou stálezelené, jiné na podzim shazují list. U nás jsou některé zimovzdorné, jiné vymrzají. Bylo vypěstováno mnoho kříženců. Velkokvěté druhy a hybridy se po tvarování používají jen výjimečně. M. denudata Desr. – šácholan obnažený se u nás vzácně vysazuje v parcích. Pochází z Číny. Kvete bíle na holých větvích. Opadavé listy se vyvíjejí až po opadání květů. M. precia Corr. – šácholan vzácný je rovněž z Číny. Jeho bílé květy jsou vonné. Z amerických druhů v zahradnické kultuře vynikl M. acuminiata L – šácholan špičatolistý, který má podlouhlé, zašpičatělé listy a žluté květy, někdy nazelenalé.

MALUS Mill. – jabloň (Rosaceae) Pro tvarování bonsají volíme drobnější druhy a jejich hybridy, z nichž některé najdeme i v okrasných zahradách. M. baccata (L) Borkh. – jabloň bobu-lovitá pochází z východní Asie, kvete čistě bíle. M. floribunda Lindl. – jabloň mnohokvětá má převislé větve obalené stopka-tými, vně červenými, uvnitř bílými květy. Importované miniaturní jabloně ,Kaido’ a .Toringo’ jsou patrně M. x microlamus Baley a M. sieboldii Baley.

Všechny jabloně shazují na podzim listy. Snesou pokles teploty v zimě na –20 °C. Jsou často napadány škůdci.

MYRTUS COMMUNIS L – myrta obecná (Myrtaceae) Hustě rozvětvený keřík s drobnými vejčitými listy. Ve Středomoří tvoří na některých ostrovech (Korsika) tmavě zelené plochy, které na jaře zbělejí spoustou drobných kvítků. Z nich se pak vyvinou tmavě modré bobulky. Myrta je asi nejstarší ozdobnou pokojovou rostlinou. Její tvarování není obtížné.

NANDINA DOMESTICA Thunbg. Dřišťálovitý až 2 m vysoký keř, roste v Číně a v Japonsku. Pěstuje se ve studeném skleníku, venku u nás vymrzá. Koncem června vytváří drobné bílé kvítky, z nichž se vyvinou červené jedlé plody. Je stálezelenou rostlinou jako příbuzná mahónie, která se na podzim ozdobně vybarvuje. Na složení půdy je zcela nenáročná. Rychle roste, a proto vyžaduje častější tvarování řezem.

OLEA L. – oliva (Oleaceae) Vytváří asi 40 druhů, z nichž téměř všechny rostou v jižní Africe a v indo-australském prostoru. O. europea L. – oliva evropská je původem z Orientu, zdomácněla v celém Středomoří, odkud v 16. století byla rozšířena do Chile a Peru a odtud přes Střední Ameriku až do Kalifornie. Staleté olivy se zprohýbanými a často dutými větvemi i kmeny a podivně kroucenými větvemi jsou nesnadno napodobitelné vzory k tvarování „starých bonsají“. V Japonsku však právě olivy jsou často ve speciálních závodech hromadně miniaturizovány technickými zásahy které jsou patrně tajemstvím. Proto formování oliv do podoby prastarých stromů patří do oboru vrcholného umění.

PICEA A. Dietr. – smrk (Pinaceae) soustřeďuje asi 38 druhů. Růstem i etážovitým větvením se shoduje s jedlí. Životnost těchto konifer je velká, vytvářejí mnoho variet i forem. Pro miniaturizaci jsou vhodné zakrslé stromy. Osvědčily se přirozeně zakrslé formy těchto druhů: P. abies(L.) Karst. – smrk ztepilý (syn. P. excelsa) tvoří jehlice 10–25 mm dlouhé, naspodu větvic rozčísnuté. Nejmenší zakrslé formy jsou: ,Gregoryana’ – hustý tvar do O, 80 m výšky,,Pumila Nigra’ – vodorovné větve jsou tmavě zelené, max. výška 1,0 m, .Repens’ – plazivá světle zelená forma 0,30 až 0,60 m vysoká, ,Veitchi’ – hustě větvená až 0,60 m vysoká.

P. glauca (Moench). Voss. syn P. alba – smrk bílý se pěstuje hojně v parcích, kde je nápadný svým namodralým zbarvením. Jeho zakrslé formy jsou: Alberta Globe’, mutace z kultivaru ,Conica’, vzrůst má kulovitý, a .Echiniformis’ – forma kompaktně velmi hustá a spoře rostoucí, vysoká max. 0,70 m. P. omorica (Pančič.) Purkyně – smrk omorika je nápadně štíhlý smrk, který před za-ledněním tvořil plynulé lesy. Po zalednění zůstal na Balkáně, kde byl později vymýcen. Dosud se s ním můžeme setkat v Jugoslávii. Tomuto smrku blízce příbuzné druhy rostou v Číně a v Japonsku. I ony mají větve svisle odstálé. Forma ,Nana’ dorůstá výšky 1,50 m. P. pungens Engelm. – smrk pichlavý je původem ze Severní Ameriky. V našich parcích je pěstován známý stříbrný smrk. Jeho nejobvyklejší formou je: ,Glauca Globosa’, stříbřitě modrozelená, dorůstající výšky 0,90 m. Klasickými stromy pro miniaturizaci v Japonsku jsou: P. glehnii – smrk Glehnův, roste hlavně na Sachalinu, a P. jezoensis – smrk ajanský.

Smrky se množí řízkováním velmi špatně, některé druhy se nepodařilo zakořenit. Proto se většina z nich roubuje na podnož běžných druhů smrků. U druhu P. jezoensis japonští botanikové rozeznávají 3 přírodní formy: Ajan, Hondo, Xedo. Jsou pojmenovány podle nalezišt.

PINUS L. – borovice (Pinaceae) Pro tvarování bonsají je ze všech konifer nejoblíbenější. V přírodě jsou borovice znetvořo-vány vichřicemi, blesky a námrazami a své ztracené části jsou schopny právě tak jako smrky nahrazovat z jiných částí větví. Ze zakrslých forem, které vytvářejí v přírodě, vznikla v rukou šlech-titelů-zahradníků během několika desetiletí celá řada krásných zakrslých tvarů, které jsou u milovníků dřevin stále středem velkého zájmu. Téměř všechny borovice jsou nenáročné a dobře snášejí chudé a kamenité půdy. Až na některé výjimky jsou dosti odolné vůči suchu. P. mugo Turra – borovice kleč (syn. P. montana) má jehlice sytě zelené 40 až 60 mm dlouhé, jemně zoubkované. V přírodě je známa její zakrslá var. pumilio, vysoká 1,5 až 2 m. Pinus silvestris L. – borovice lesní – u nás běžně pěstovaný lesní strom s rovnými, dosti řídkými jehlicemi. Vyznačuje se pravidelným růstem. Desetileté stromky jsou 2 až 2,5 m vysoké. Její trpasličí přírodní forma ,Nana’ je keřovitá, tmavě modrozelená, 0,50 až 0,60 m vysoká. P. strobus (L) – borovice vejmutovka dosahuje v Kanadě výšky přes 40 m. Roste rychle, desetileté stromy jsou až 5 m vysoké. Z výsevů bylo získáno několik zakrslých forem, z nichž ,Pumila’ má zakrslý kulovitý tvar a stříbřitě zelené jehlice. K nejcennějším borovicím pro tvarování bonsají patří tyto 4 druhy: P. aristata (Engelm) – borovice osinatá je významná vzhledově i adaptačními schopnostmi. P. contorta Dougl. ex Loud. – borovice pokroucená je oblíbená pro velmi časté spirálovité otáčení kmene, což jí propůjčuje vzhled starého stromu.

P. pentaphylla – borovice drobnokvětá je pětijehličná, japonská borovice s „dívčím vlasem“. Tvoří dvě formy, z nichž jedna má velmi krátké a tenké jehlice. Jako podnože se používají rostliny dobře zakořenělé. P. thunbergii – borovice Thunbergova roste ve východní Asii. Tato borovice a zvláště její varieta corticosa vytvářejí už jako mladé stromy velmi silnou kůru, jakou mají staré konifery. Naroubuje-li se na takový široký kmen druh borovice s krátkými jehlicemi, obě části se během několika let spojí a řezem upraví, takže „velmi stará bonsaj“ se dobře prodá. Borovice Thunbergova se k miniaturizaci nehodí, protože její jehlice jsou až 180 mm dlouhé. To platí o všech druzích borovic s příliš dlouhými jehlicemi. Jsou však dobré jako podnože.

PODOCARPUS – nohoplod. Rod konifer tvořící ploché až lupe-nité jehlice. Několik druhů roste v mírných horských pralesích jižní polokoule. Pouze v Japonsku roste jediný druh P. nagi Pilg. a lze jej použít k miniaturizaci.Musí přezimovat ve skleníku asi při 10 °C. POTENTILIA L. – mochna (Rosaceae) Tento rod má asi 300 druhů, z nichž některé jsou keřovité a velmi ozdobné. Lze je množit semenem i dělením. P fruticosa L. – mochna keřovitá pochází ze Sibiře. V létě tvoří květy uvnitř sytě žluté, vně bledě žluté. Pro svou červenohnědou kůru a jemně zoubkaté lístečky je to rostlina velmi vhodná k pěstování bonsají.

PRUNUS L. – slivoň (Rosaceae). P. amygdalus (Batsch.) – mandloň obecná. Pochází ze Sýrie, jako hospodářská rostlina byla rozšířená ve Středomoří i v Orientu. Pokusně se vysazuje i u nás v teplejších krajích. Kvete koncem března nebo začátkem května. Velké květy jsou růžové až červené. Později se vyvinou celistvé lysé listy. P. triloba (Lindi.) Richter. – mandloň trojlaloč-ná. Pochází z Číny. Tvoří keříky s krásnými růžovými plnými květy, které otevírá koncem dubna. Po odkvětu raší mírně trojla-ločné, ostře zubaté listy. Prunus serrulata Lindl. – sakura višeň pilovitá. Je symbolem Japonska. U nás se často vysazuje ve veřejných sadech i v městských ulicích. Koncem dubna až začátkem května se na těchto stromcích objevují plné červené, růžové nebo bílé květy. Sakury jsou rostliny velmi vhodné k miniaturizování. Bylo vypěstováno mnoho jejich forem s velmi krásným květenstvím. P. cerasiflora Ehrh. – myrobolán, a P. spinosa L. – trnka. V korunách těchto dvou druhů lze získat vhodné větve k zakořeňování a k vytváření velmi cenných bonsají.

PUNICA L. – marhaník (Punicaceae) Patří k rostlinám myrto-vitým a vytváří pouze dva druhy, z nichž pro naši zálibu je vhodný P. granatum L. – marhaník obecný, tuhý trnitý keřík s lesklými opadavými vstřícnými listy. Jeho areál se rozkládá od Himála-je až na Balkán. Vytváří krásná krvavě červená jablíčka, pro která byl pěstován už ve starověku. Pro tvarování miniatur se lépe hodí jeho přirozeně zakrslá forma ,Nana‘. Marhaník není mra-zuvzdorný, přezimuje však dobře v chladném skleníku nebo v chladnější místnosti při teplotě kolem 8 °C. Množí se řízková-ním a výsevem.

PYRACANTHA Roem. – hlohyně (Rosaceae) Tvoří krásné keříky s lesklými kožovitými listy, které přezimují. P. coccinea Roem. – hlohyně šarlatová je u nás pěstována jako okrasná dřevina. Kvete bíle nebo žlutě s narůžovělým nádechem. Plody jsou žluté nebo červené malvičky, velké jako hrách. P. angustifolia Schneid. – hlohyně úzkolistá je rovněž krásný keřík se stálezele-ným olistěním a bílým květenstvím. Na mráz je choulostivější než předchozí druh.

Hlohyně jsou vyhledávanými keříky pro tvarování miniaturních stromků. Jsou nenáročné, spokojí se i s chudší půdou, vyžadují slunné stanoviště. Množí se výsevem a řízkováním.

QUERCUS L. – dub (Fageceae) Asi 280 druhů roste v Evropě Asii a Severní Americe. Některé druhy na podzim vybarvují listy a jsou skvostem parků. Tvary a velikost listů jednotlivých druhů jsou velmi různé. Některé druhy shazují list koncem léta, jiné po-držují suchý list přes celou zimu, jen malý počet jižnějších druhů je vytrvale zelený, jako například Q. suber L. – dub korkový. Japonci k miniaturizaci používají hlavně duby východoasijské, jako např. dub žlázkovitý (Q. glandulifera) a dub trávolistý (Q. agrifo-lia) Evropští bonsajisté zakořeňují vhodné části větví dubu ba-henního (Q. palustris Moench). nebo vysévají jeho kulaté žaludy. Vhodný je též dub červený (Q. rubra L. syn. Q. borealis) Oba druhy pocházejí ze Severní Ameriky a jsou vysazovány v parcích. Miniaturizované duby jsou nejkrásnější ve stáří, když shodí listy a odhalí složité rozvětvení. Všechny druhy, které shazují před začátkem zimy listy, jsou mrazuvzdorné. Druhy trvale zelené musí přezimovat v mrazuprosté místnosti. Na složení půdy jsou všechny druhy velmi nenáročné.

RIBES L. – meruzalka (Saxifragaceae) Meruzalky mají drobné nenápadné žlutozelené nebo načervenalé kvítky a na podzim nápadně zbarvené lístky. Pro tvarování bonsají jsou vhodné: R. alpinum L. – meruzalka horská. Roste u nás ve dvou subspeciích R. alpinum – meruzalka pravá. Roste roztroušeně na vlhčích hu-mózních půdách, na pobřežních skalinách a na rašeliništích. Sub-speciď lucidum roste v Tatrách. Obě kvetou v květnu zlatožlutě. Ještě vděčnější jsou dvě meruzalky dovezené k nám kolem r. 1830 ze Severní Ameriky. R. aureum Pursh – meruzalka zlatá. Tvoří na dlouhých rovných prutech s lesklými listy zlatově žluté květy. R. sanguineum Pursh. – meruzalka krvavá. Kvete tmavě růžově.

Meruzalky jsou velmi nenáročné, snadno se množí řízkováním a snadno se tvarují.

RHODODENDRON L. – pěnišník (Ericaceae) Do tohoto rodu byl přiřazen bývalý rod Azalea, takže dnes má na 1 000 druhů rozšířených v Evropě, Asii a Severní Americe. Pěnišníky jsou považovány za jedny z nejkrásnějších dřevin. Pro naši zálibu se hodí pouze druhy s menšími listy i květy. Přípustná délka listů pro pěstování jako bonsaj je 15 mm. Proto se uplatňují bývalé druhy azalek. Některé pěnišníky rostou v parcích, jiné se pěstují jako hrnkové květiny.

R. hirsutum L. – pěnišník chlupatý roste v Alpách, kde dosahuje výšky až 1 m. Kvete lilákově, růžově nebo bíle. R. luteum Sweet, (syn. Azalea pontica L. nebo R. flavum G. Ddn). Roste na Ukrajině. Kvete žlutě, vzácně i v našich sadech. R. maximum L. – pěnišník největší ze Severní Ameriky. R. arboreum Sm. – pěnišník stromovitý z Himálaje.

Jsou stálezelené, křížením byly vypěstovány četné hybridy. Kvetou fialově, červeně a růžově ve všech odstínech i bíle. Přestože jsou jejich listy velké, objevují se někdy na výstavách bonsají. Mají široký, krátký kmen a jsou určeny pro zájemce, kteří si oblíbili kvetoucí miniaturní stromky, i když tvarově nenapodobují staré exempláře svého druhu. R. indicum Sweet, (syn. Azalea indica L.). Má opadavé listy, není mrazuvzdorný.

Rododendrony vyžadují převážně nevápennou půdu, přednostně vřesovištní, spokojí se však s touto směsí: rašelina, borová hra-banka a pařeništní zem s přídavkem perlitu nebo jiné drcené umělé hmoty v poměru 2:2:1:1. Při přesazování je důležité substrát pevně upěchovat kolem stěn nádoby. Pěnišníky snesou častější přihnojení průmyslovými hnojivý, která neobsahují chlór. Vyžadují bohatou zálivku, zvláště před příchodem zimy. V té době je závlaha pro rostliny velmi důležitá, jinak by při nedostatku vláhy do jara uschly. Některé druhy je nutno přezimovat v chladnější místnosti. Přezimování v teplejší místnosti je spojeno s nebezpečím, že listy budou napadeny živočišnými škůdci. Některé pěnišníky se snadno množí řízky.

ROSMARINUS L. – rozmarýn (Labiatae). Má jediný druh rostoucí v zemích kolem Středozemního moře. U nás není mrazuvzdorný. R. officinalis L. – rozmarýn lékařský. Je 1 až 2 m vysoký s drobnými, pevnými tmavě zelenými lístky, květy jsou drobné, modrofialové nebo bílé. R. prostratus hort. – rozmarýn složitý. Zvlášť vhodný pro tvarování bonsají, neboť má ještě menší list a přirozeně otáčivý kmen, v jehož kůře se tvoří praskliny. Proto už mladé bonsaje mají vzhled „věkovitých stromů“, zvláště když byl jejich kmen uměle rozšířen.

SALIX L. – vrba (Salicaceae). Roste v Evropě a v Asii asi ve 250 druzích, z nichž některé jsou vysokokmeny (S. babylonica L. – vrba babylónská). Většina druhů jsou vzpřímené keře s listy širokými (S. caprea L. – vrba jíva) nebo s listy úzkými (S. purpurea L. – vrba červená).

Jsou však i velmi malé druhy vrb, které se plazí po trávě a kamenech, ve vysokohorských krajích často až k hranici ledovcového pásu. Jsou to zvláště tyto druhy droboučkých vrb: S. retusa L. – vrba tupolistá poléhavá, 150 až 300 mm vysoká. Roste v Tatrách i jiných pohořích jak na vápencích, tak na nevápenných substrátech. Dvoudomé květy otevírá v červnu a v červenci. Její subspe-cie kitaibeliana Wild, má tupé listy, dlouhé až 30 mm. S. herbacea L. - vrba bylinná, poléhavá. až 100 mm vysoká, s listy síťovánými. Roste v Krkonoších, v Jeseníkách a v Tatrách. S. retusa var. serpyllifolia (Scop.) Ser. – vrba douškolistá aj. Vrby se v přírodě kříží, čímž vznikají často neurčitelní kříženci. Všechny druhy vyžadují stálou přiměřenou vlhkost substrátu. Poléhavé vrby se mění v rukou zkušených bonsaj istů v zajímavé stromky, které se však v přírodě nikde nevyskytují.

SORBUS L. – jeřáb (Rosaceae) Roste u nás v pěti druzích. Setkáváme se s nimi v horských krajích, ale jsou vysazovány i do silničních stromořadí. Ohnivě červené jeřabiny a intenzívně rudé podzimní listy jsou vděčným námětem pro malíře krajináře. S. aucuparia L – jeřáb obecný. U starších bonsají tohoto druhu bylo dosaženo květů i plodů. List je však příliš velký. Z Japonska importované miniaturní jeřáby mají listy mnohem menší, tvarově podobné listům našich olší.

STEWARTIA L. – stewartie (Theaceae) Rod nese jméno anglického lékaře J. Stewarta. St. pentagyna L. Herit – stewartie pětičnělka, obecně zvaná „americká kamélie“. Roste jako keř v Severní Americe i v Japonsku. Bílé květy jsou značně velké. Na podzim sice shodí listy, ale není zcela mrazuvzdorná. Vyžaduje nevápenný substrát.

SYRINGA L – šeřík (Oleaceae) Tento rod má 30 keřovitých nebo stromovitých druhů, které rostou v jihovýchodní Evropě, v Persii v indočínské oblasti a v Severní Americe. S. vulgaris – šeřík obecný. Byl křížen se šeříkem perským (S. persica L.), který kvete světle fialově a bíle, i se šeříkem karpatským (S. josikaea Jacq.), který kvete tmavofialově. Šeřík perský byl křížen s čínským šeříkem širokruhým (S. oblata Lindi.), takže i u nás se vedle čistých druhů spíše uplatňují kříženci bohatěji kvetoucí. Šeříky lze snadno tvarovat. Jejich květy jsou však příliš velké. Na složení půdy jsou všechny druhy i hybridy velmi nenáročné. Někdy z rozvátých semen vyrostou na pustých skalinách i na poloroz-bořených zdech, kde tvoří zakrnělé kmeny, kterých lze výhodně použít k miniaturizaci.

TAMARIX L. – tamaryšek (Tamaricaceae). Roste asi v 60 druzích na stepích i mořských pobřežích ve Středomoří a na pustinách střední Asie, kde tvoří keřovité i stromovité, pro kraj charakteristické rostliny. Jsou šedozelené, metlicovitě větvené, s rovnými pruty, na nichž jsou opadavé, drobné kožovité listy. T. gallica L. – tamaryšek francouzský. Je až 10 m vysoký. U nás se pěstuje v parcích pro ozdobný vzhled a světle růžové květy, které se rozvíjejí uprostřed léta. K miniaturizaci se však volí jiné druhy tamaryšku, zvláště zimovzdorný T. parviflora DC. – ta-maryšek drobnokvětý.

TAXODIUM Rich. – tisovec (Taxodiaceaej). Ze čtyř druhů ti-sovce bývá u nás v parcích vysazován: T. distichum (L). Rich. – tisovec dvouřadý, nazývaný též vodní cypřiš. Roste v hlubokých močálech v poříčí Mississippi, kde tvoří i souvislé lesy. Kmeny rostoucí ve vodě vysílají kuželovité vzdušné kořeny, které usnadňují dýchání. U nás na trávníkové ploše tyto kořeny netvoří. Ti-sovce jsou v mládí velmi štíhlé a svěže zelené. Na podzim shazují postranní větvičky, které jsou až 100 mm dlouhé, obrostlé měkkým, 10 mm dlouhým jehličím. Jsou velmi vhodné pro miniaturizaci, v zimě však trpí suchem a v zamrzlé půdě hynou. Proto je necháváme přezimovat v mrazuprosté, ale chladné místnosti, kde je možno substrát zalévat.

TAXUS L. – tis (Taxaceae). Ještě v terciéru byl u nás zastoupen několika druhy, které vyhynuly. Zůstal pouze jediný T. baccata L. – tis červený. Tmavá zeleň a jedovaté alkaloidy mu zajistily zájem starověkých národů, které jeho větve užívaly jako odznaku smutku a smrti. Tvoří několik málo odlišných forem. Jehlicovité listy jsou na líci tmavé, na rubu světle zelené a vydrží až 8 roků. Tis je dvoudomý. Samičí rostliny jsou koncem léta nápadné malými červenými plody. Tisy lze sestřihovat do libovolných tvarů, proto jsou vhodné jako „živé ploty“. Snášejí přesazení, nejsou náročné na složení půdy a mají velkou schopnost nahrazovat ztracené části větví. Při pomalém růstu se jako 15m stromy dožívají stáří až 1 500 roků. Nezřídka kmen, ze tří čtvrtin ztrouchnivělý a dutý, raší z živé části nové větve. Pro zkušené pěstitele jsou tisy velmi cenné. Ve výsevech se vyskytly nové formy, které zahradnické závody vegetativně rozmnožily. Jsou to formy úzce sloupo-vité s rozdílným uspořádáním plochých jehlic, zářících v mládí do zlatova, a jiné. Vzezřením se tisu podobá japonský rod Cephalo-taxus rostoucí v Číně a v Japonsku. Má však jehlice delší než 50 mm, a proto je pro tvarování méně vhodný.

TRACHELOSPERMUM Lem. (Apocyrtaceae) Patří k brčálovi-tým rostlinám popínavého nebo keříčkovitého vzrůstu, z nichž některé druhy jsou pěstovány jako okrasné rostliny ve skleníku. Nejsou zimovzdorné, ale jsou vhodné pro tvarování. T. jasmi-noides Len. V Japonsku je to jediný druh, který snese mráz do –15 °C. Stálezelený keřík s kožovitým listem, jeho bílé květy voní jako květy jasmínu.

TSUGA (Carr.) – jedlovec (Pinaceae) Roste v sedmi druzích v Japonsku a v Severní Americe. T. canadensis (L) Carr. – tsuga kanadská má tupé, jemně pilovité jehlice 15 až 50 mm dlouhé, na-spodu se dvěma zřetelnými čárkami. T. canadensis „Jeddeloh“ má zakrslý polokulovitý tvar, jehlice svěže zelené, tuhé, 8 až 16 mm dlouhé. Je to velmi vhodná rostlina pro pěstování jako bonsaj. Tsugy vyžadují vlhká stanoviště. Množí se semeny, někdy i řízky. ULMUS L. – jilm (Ulmaceae). Roste u nás ve 3 druzích a v několika zahradnických kultivarech, které tvoří jehlance a válce. Má zlatově žluté nebo červené listy. Charakteristická je jejich nepravidelnost, patrná hlavně při řapíku. Velikost listů se zákroky špatně redukuje. U. carpinifolia Gled. – jilm habrolistý zesiluje větve i kmen častým korkovatěním, což je velmi cenná vlastnost pro tvarování bonsají. Jilmy však vytlačuje jilmovitý druh zvaný zelkova.

VIBURNUM L. – kalina (Caprifoliaceae). Ze 100 keřovitých druhů rostou u nás pouze dva: V. lantanoides Michx. – kalina tušalajovitá. Roste v teplejších krajích do výšky až 3 m. Má vejčité plstnaté listy. V květnu kvete žlutobíle. Bílé zploštělé drobné peckovice modrají až zčernají a jsou lesklé. V. opulus L. – kalina obecná. Roste při potocích a ve vlhkých hájích. Kolem plodného květu tvoří květy sterilní. Šlechtěním se květy staly neplodné a jsou stejně bílé, řazené do kulovitého tvaru. Některé kultivary kvetou růžově. Druhy dovezené z jižnějších krajů jsou stálezelené. Před příchodem mrazu je třeba přenést je do chladnější místnosti. Pro tvarování jsou nejvhodnější V. tomentosum Thunbg. – kalina plstnatá a V. cotinifolium D. Don – kalina rujolistá.

WEIGELA Thunb. – zanice (vajgélie) (Caprifoliaceae). Je v 9 druzích rozšířena v Číně a v Severní Americe. Půdu vyžaduje živnější, propustnou, nesnáší sucho. Rostliny v tužší zimě často namrzají, ale poměrně dobře obrůstají. Z řady zahradních kultivarů s krásnými květy se hodí pro tvarování bonsají jen některé. ZELKOVA (Spach.) – zelkova (Ulmaceae). Pozůstává z několika málo druhů, které jsou jen relikty rodu, jehož areál se rozprostíral od Středozemního moře přes celou Evropu až na Špicberky a do Grónska. Téměř vymizel v dobách zalednění. Uchované druhy snesou pokles teploty až na –22 °C. Z. carpinifolia (Pall) K. Koch – zelkova habrolistá, bývá označována jako „japonský jilm“. Strom pro formování bonsají vhodný. Z. serrata (Thunb.) Mak. – zelkova ostrolistá. Z Japonska je importována častěji pod názvem KEAKI-SAI. Tvoří rychlejší širší kmínek, listy na podzim hýří červenými, žlutými a fialovými skvrnami.

ZIZYPHUS – cicimek (Rhamnaceae). Na 50 druhů roste v jižní Evropě, Asii, Africe, Americe a v Austrálii. Je to starý rod, který se po zalednění uchoval pouze ve dvou druzích ve střední Asii a v Číně. Listy jsou jednoduché s palisty. Z palistů jsou též přetvořeny ostny. Svazečky zelených drobných květů jsou nenápadně. Z vulgaris Lm. – cicimek obecný. Má tenké větve a oba ostny nepravidelně rostlé. Z jujuba Lm. Roste v oblasti mezi Afrikou, Austrálií a Indonésií. Není mrazuvzdorný, vyžaduje teplý skleník. Plody jsou jedlé, dřevo je velmi drahocenné.

„Jedna ženská vidí často dál, než pět mužských s dalekohledem.“ Jan Werich