Bonsaj

Miniatury přirozené a uměle vypěstované

Bonsaje jsou miniaturizované stromy, které by bez našich zásahů vyrostly jako každý jiný strom ve volné přírodě. V přírodě, zvláště ve školkách, však vyklíčí stromky, které se svým habitem a vzrůstem podstatně liší od normálních stromků a podržují si trpasličí vzrůst. Jsou to formy dědičně nefixované, pro lesní hospodářství nevýznamné, které však v okrasném zahradnictví patří k stromkům nejcennějším pro výsadbu do parků a na skalky. Jsou též hledaným materiálem pro bonsaje, protože zůstávají malé a nevyžadují velké ani časté zákroky řezem. Tyto miniaturní formy se v přírodě zřídka udrží a je nutno je odlišit od zakrslých stromků vyrostlých na zdech, na skalinách a na jiných na živiny velmi chudých a i jinak nevhodných místech.

V Průhonicích roste vysoká balkánská borovice bělokorá (Pinus leucodermis L.) a poblíž ní její kulovitá Zakrslá forma Pinus hel-dreichii f. schmidtii. Tato miniatura raší růžice jehlic nahloučené tak, že mezi nimi nevzniká rozvětvení. Tato zakrslá forma roste velmi zvolna a tvoří hustý, kulovitý tvar. V nádobě pěstovaná jako bonsaj podržuje formu bez dalších zásahů. Nelze ji však označit názvem HOKIDACHI („koště“), ani jiným názvem japonské typologie.

Mezi zakrslé borovice dorůstající výšky 1 m patří i borovice (Pinus mugo var. pumilio) a vejmutovka (Pinus strobus L. typ tabu-liformis). Ze zakrslých smrků můžeme považovat za přirozenou miniaturu smrk ztepilý (Picea abies/L/Karst. syn. Picea excelsa Links.), který vytváří několik zakrslých forem odlišného tvaru i zbarvení, dále smrk sivý (P. g/auco/Moench./Voss.) a smrk pichlavý (P. pungens Engelm.), oba původem ze Severní Ameriky, a další druhy smrků vytvářející zakrslé formy. Tyto formy však někdy vytvoří semeno, z něhož mohou vyrůst normální stromy. V Japonsku a na Sachalinu prosluly zakrslými formami smrk Glehnův (P. glehnii) a smrk ajanský (P. jezoensis) který tvoří tři formy: AJAN, HONDO a YEDO.

Pro miniaturizaci se hodí i zakrslé formy jalovců, jako jalovec obecný (Juniperus communis „Depressa Aurea“) dosahující výše 0,80 m, a jalovec čínský (J. chinensis). Zakrslé formy bývají ozňa-čeny názvy pumila, gracilis, nana, depressa aj. Jedním z nejzajímavějších zásahů do života stromů jsou zdařilé pokusy Japonců vnutit „dětskou“ formu listů i dospělým stromům. Dosáhli toho u cypřišků a zeravu západního.

Cypřišek tupolistý (Chamaecyparis obtusa Sieb.), zvaný v Japonsku HINOKI, a cypřišek hrachonosný (Ch. pisifera Sieb.), zvaný v Japonsku SAVARA, i další druhy tohoto rodu vytvářejí v útlém „dětství“ listy široké, velmi vkusně tvarované, které však záhy vymění za listy řídké a úzké. Tyto druhy dorůstají výšky 30 i více metrů. Z jejich dřeva se stavěly kostely a části monumentálních budov. Z těchto druhů se v přírodě občas vyvinuly i stromky trpasličího vzrůstu, které dorůstají jen do 1,5 m výšky. Tyto miniatury se nijak nepodobají uměle vypěstovaným miniaturám s „dětskými“ lístky.

Umělé širokolisté miniatury vypěstovali Japonci za velmi dlouhé údobí trpělivé práce. Cypřiškům vyrostlým ze semen odstřihovali listy, jakmile přecházely do formy listů dospívajících stromů. Často mladé semenáčky dělili a ponechávali jim tkáně, ze kterých rašily lístky široce vějířovité nebo jinak do šíře formované. Stálým zmlazováním dosáhli postupně vždy větších a větších stromků, které podržely krásný list svého „dětství“. Tyto stromy, vysoké asi 1,5 m, netvoří květy. Lze je však dosti obtížným způsobem množit řízkováním nebo roubováním na podnož téhož druhu nebo jiného druhu cypřišku.

Oba druhy cypřišku se pěstují jako okrasné solitéry v parcích a v zámeckých zahradách. Velmi staré stromy začnou někdy vyhánět dlouhé tenké větve s řídkým úzkým listem, na němž se objeví později drobná semena. Na stromcích vyrostlých z těchto semen můžeme pozorovat, jak rychle zamění krásné široké listy za úzké, na větvičce řídce rozestavěné. Do Evropy byly tyto cypřiš-ky dovezeny v roce 1861. Od té doby i u nás byly vypěstovány odlišné formy „dětského listu“. Evropští botanikové zprvu považovali tyto uměle vypěstované miniaturní stromy za nové druhy a stanovili pro ně nový rod Retinispora. Rozeznávali R. squarrosa Sieb. (ve skutečnosti Ch. pisifera) a další, jako R. ericoides Zucc. Omyl se však poznal, když na těchto stromech vyrašily jiné listy.

„Čas si vymysleli lidé, aby věděli, od kdy do kdy a co za to.“ Jan Werich