Bonsaj

Stručná historie miniaturizace stromu

O Číňanech je známo, že již dávno před naším letopočtem projevovali něžný zájem o přírodu, jejíž součástí se cítili. Nespokojovali se jejím pouhým pozorováním, ale zkoušeli ji měnit, zlepšovat. Někdy z důvodů náboženských, jindy z důvodů nám neznámých přetvářeli s nesmírnou trpělivostí různé živé organismy. Během staletí vyšlechtili například z obyčejného karase známou červenou a zlatou rybku a pro ozdobu chrámů kohouty, jejichž ocasní pera jsou až dva metry dlouhá, takže ptáci musí trvale sedat na vysokých stojanech. Využili náhodné deformace hrudníku některých kurovitých a výběry získali zakrslou drůbež.

Číňané tvarovali ozdobné keře do podoby různých zvířat, draků i jiných pohádkových bytostí. Tvarování stromů řezem a sestřihem jim tedy bylo známo již před počátkem našeho letopočtu. Za dynastie Han, tedy asi 200 let před naším letopočtem, čínští výtvarníci dali podnět k pěstování malých stromků v uměle vymodelovaných krajinkách. Z hlíny vytvářeli celá pohoří, jeskyně, rybníčky, figurky, ze dřeva můstky, domky, pouliční lampy atd. Vše věrně podle skutečné krajiny. Figurky barvili a lakovali, rybníčky plnili vodou a stavěli k nim figurku rybáře. Kdo tyto výtvory spatřil poprvé, byl překvapen a zároveň i vystrašen, neboť podle legendy toto vše bylo kdysi velké a živé, jako jsou „ty stromy“, a pravdivé jako „ta voda“, ale zlý čaroděj JIANG-FENG vše proměnil v malou hračku.

Punsaj (jilm drobnolistý)

1. Punsaj (jilm drobnolistý)

Podle dochovaných dokladů vysoký úředník a básník TON-GUEN-MING (365–427 n. 1.) z pouhé zvídavosti „vzal chryzantémám krajinu“ a vsadil je do hrnců. Chryzantémy rostly i „bez přírody“. Zkoušel tedy v hrncích i v jiných nádobách pěstovat ovocné stromy i jehličnany a všechny rostliny prospívaly. Tento způsob pěstování se rychle rozšířil mezi prostými lidmi, kteří neměli zahrádku. A opět se vyskytli „pěstitelé“, kteří chtěli tyto stromky nějak přetvářet. Nechávali je trvale v malých nádobách a tvarováním a řezem z nich dělali trpaslíky. Vtisknout takovému zdrobnělému stromu podobu stromu velmi starého bylo již vyšším stupněm této záliby.

Pěstování miniaturních stromů v nádobách dostalo název PUN-SAI, což znamená strom-nádoba. Punsaje měly nejrůznější podobu, protože pěstitelům byla ponechána při tvarování stromku naprostá libovůle. Tato tradice se dochovala v Číně až do současné doby. Proto bychom se marně snažili určit podle dnešních standardních pravidel, který typ čínský zakrslík představuje (obr. 1).

Punsaj tvarovaná do podoby draka

2. Punsaj tvarovaná do podoby draka

Některé punsaje mají tvar draka (obr. 2) nebo ptáka (obr. 3) a jiné podoby. Pěstování punsají se rozšířilo po celé Číně, nikoli však za její „hermeticky“ uzavřené hranice. Proto zůstalo Evropanům po celá staletí neznámé právě tak jako chov bource morušového, tkaní hedvábí atd.

Kolem roku 1000 n.l. čínští básníci psali mnoho oslavných básní na punsaje a připojili k nim i návod, jak tyto stromy pěstovat a tvarovat V oněch letech budhističtí mnichové, kteří hlásali nové náboženství v Koreji, přišli i do Japonska a přinesli tam mnoho nových věcí, mezi nimiž byly i punsaje. O všechny tyto vzácné novinky měli zájem hlavně samurajové a bohatí obchodníci. Odkoupili i punsaje. Nedovedli je však tvarovat ani správně pěstovat. Punsaje tedy buď zahynuly, nebo se proměnily v docela obyčejné stromky. Proto pravděpodobně nejsou z oné doby historické doklady o rozšíření této záliby v Japonsku. Z Číny asi proniklo pěstování punsají nejprve na Koreu, do Honkongu a Singapuru a odtud již mělo volnější cestu do krajin východní Asie, tedy především na Tchaj-wan. Za vlády dynastie Yuan koncem 14. století se japonským kupcům podařilo ony podivné trpasličí stromky vyvážet z Číny. Patrně je draho prodávali a těšili se na trvale dobrý obchod. Avšak čínští prodavači neprozradili, jak se malé stromy ošetřují.

Punsaj napodobující ptáka

3. Punsaj napodobující ptáka

Po vydatném zalévání začaly stromy prudce růst a podobaly se obyčejným stromům. Bez zalévání buď uhynuly, nebo se jejich kmeny tak ztenčily, že pohled na ně nebyl nijak lákavý. Tak jak se záliba pro pěstování punsají rychle rozšířila, tak rychle vymizela a jejich dovoz na dlouhou dobu zcela ustal.

Teprve v roce 1644 se punsaje opět objevily v Japonsku. Přinesl je tam čínský úředník PEN-JING, který z obavy před vpádem Mandžuů utekl ze své země. Vzal s sebou nejen několik punsají, ale i všechnu odbornou literaturu, aby ji uchránil před zničením. Z vděčnosti za azyl Japoncům prozradil, jak se punsaje pěstují a tvarují. Organizačně velmi schopní Japonci vystihli, jaké možnosti jim tento čínský úředník přináší. Začali s ním pěstovat stromky v nádobách a brzy se je naučili řezem, ohýbáním a se-střihováním tvarovat. A to byl základ japonské expanze pěstování punsají, která zatlačila čínské objevitele této záliby nenávratně do pozadí.

Japonci nepropagovali punsaje překotně. První miniaturní stromky prodávali za vysoké ceny, takže si je mohli jako vzácnost koupit pouze boháči. Jejich pěstování se tedy stalo vytouženou zálibou pouze malé vrstvy velmi zámožných lidí. Tím byl získán potřebný čas k napěstování dostatečného počtu dalších miniaturních stromků. A protože se miniatury dobře platily, záhy vznikly odborné pěstírny. Počet punsají vzrůstal, jejich ceny klesaly. Byly založeny dokonce školy, v nichž se hlavně dívky učily stromy pěstovat a tvarovat. To vše dokázali japonští zahradníci zorganizovat v naprosté tichosti a teprve z nadbytečně vypěstovaných miniatur začali posílat první ukázky na americké a evropské výstavy květin. Japonci změnili název PUNSAI na BONSAI, ale čínský znak mu ponechali.

Bonsaje se záhy staly atrakcí všech zahradnických výstav. Přestože je jejich původ v Číně, je nepopiratelné, že pro jejich pěstování stanovili odborná pravidla až Japonci. Je to především pracně a na vědeckých podkladech vypracovaná typologie miniaturních stromků, ne vyšších než 1 m, vyšlechtění miniaturních stromků vysokých pouze několik centimetrů, neobyčejně důmyslná organizace při šíření bonsaje do celého vzdělaného světa a první odborné knihy o pěstování a tvarování bonsají. O čínských pun-sajích a jejich objevitelích se japonští autoři zmiňují jen na okraji různých pojednání asi v tomto podání: Kde tato záliba vznikla, se dnes celkem nic bezpečného neví. Mohlo to být v Číně i jinde.

V Japonsku zůstaly dochovány památky, které nasvědčují tomu, že tato záliba zde byla rozšířena již před mnoha staletími. Dokazují to kresby stočené do svitků, které v letech 1133–1212 namaloval budhistický kněz HONĚN SHONIN, na nichž jsou zachyceny události z doby Heian (714–1185). Na těchto obrázcích jsou namalovány stromky v nádobách rozestavěné pod velkými stromy. Je tedy pravděpodobné, že v Japonsku se tyto miniatury vytvářely už před tisícem let evropského letopočtu.

V době MUROMACHI (1503-1573) vznikla divadelní hra HA-CHINOKI, ve které se líčí, jak chudobný samuraj za mrazivé noci spálí své prastaré miniaturní stromy, aby vyhřál místnost, do které se mu nastěhoval mocný úředník. V oné době však japonští malíři kreslili miniaturní stromy v nádobách jako chorobné, pokřivené rostliny, protože bonsaje považovali za stromy zmrzačené a choré. Ale jejich divoce vypadající kresby právě vzbudily zájem o tyto stromy. Tím, že i vzdělaní malíři se domnívali, že bonsaje se vyrábějí pro obveselení obecenstva, je podán důkaz, že správnou formu této zálibě dali Japonci teprve v minulém století.

V Evropě se až do roku 1843 o uměle vypěstovaných stromech vědělo velmi málo. Toho roku Robert Fortun uveřejnil v Royal Horticular Society senzační článek o tom, jakým způsobem pomocí „žízně a hladu“ dosahují Číňané a Japonci neuvěřitelného zakrnění u nejrůznějších druhů stromů. Nejenže stromy živoří a potácejí se mezi životem a smrtí, ale jsou ještě seřezávány, ohýbány, drátovány a páleny. Časté přeřezávání svazků cévních, uřezávání kořenů, časté přesazování do malých nádob, to je celé tajemství zbědovaných trpasličích stromů!

Fortunův článek nevzbudil zájem o bonsaje a mnozí lidé tyto stromy litovali. Proto také první bonsaje na světové výstavě v Londýně roku 1911 nevzbudily očekávaný zájem. Kdo se dal zlákat a koupil si mladou bonsaj, často o ni přišel, neboť nevěděl, jak ji pěstovat a hlavně jak ji tvarovat, aby zůstala malá a udržela si pěstitelem určený typ.

Japonci po druhé světové válce pochopili, že export vypěstovaných mladých bonsají ztroskotá, nepřipojí-li k nim návod na pěstování. Proto během dalších desetiletí založili v Tokiu NIPON-BONSAI-ASSOCIATION, která agitačně zasáhla do Severní Ameriky, střední Evropy, jižní Afriky a blízké Austrálie. Japonské pěstírny bonsají v Kalifornii pořádají výstavy a aukce, na nichž je možno si koupit i velmi staré bonsaje. Bonsaje se těší velké oblibě v USA, v Kanadě, ve Velké Británii, v NSR, ve Švýcarsku a v poslední době i v ČR.

V Evropě se pěstitelé nemohou pochlubit staršími bonsajemi, které získali vlastním pěstováním, protože většina starých bonsají byla dovezena z Japonska. Rovněž u nás mnohé starší bonsaje byly většinou získány sběrem v přírodě nebo přesazením starších rostlin ze skalek. Tyto rostliny byly postupně přetvořeny na bonsaje, ale pouze některé mají hodnotu uměleckého díla. V Praze 2 vznikl při Českém zahrádkářském svazu náš první BONSAI-klub, v Brně, rovněž při ČZS (Veveří, ul. č. 13), byl v březnu 1981 založen druhý BONSAI-klub. Oba kluby soustředily do konce roku přes 800 členů.

Zájem o miniaturní stromy je tedy i u nás velký. Zatím však není k dispozici dostatek bonsají. Připomeneme-li si, s jakou rychlostí se u nás rozšířila akvaristika, kaktusářství, orchideářství a jiné záliby obírající se přírodou, pak hrozí zde nebezpečí, že zájem upadne, protože není dostatek bonsají. Ceny miniaturizovaných stromů jsou příliš vysoké. Uvedu zde některé ceny rostlin z ceníku, který vydalo BONSAI-ZENTRUM ve Švýcarsku v roce 1982 pro své členy.

Javor – Acer palmatum ,Atropurpureum‘ – osmiletý je za 98 švýc. franků, dvanáctiletý za 300 franků. Jalovec – Juniperus chi-nensis osmiletý za 98 f., dvanáctiletý za 250 franků. Borovice pěti-jehličná – Pinus pentaphylla (Pinus parviflora) desetiletá 70, patnáctiletá 175, čtyřicetiletá 1800 a padesátiletá 3500 franků. Platí zde pravidlo: čím je bonsaj starší, tím větší má cenu.

Jsou však možnosti, jak překlenout dobu nedostatku vhodného materiálu a jak získat z přírody starší stromy, které lze během několika málo let přeměnit v cenné bonsaje. O tom bude pojednáno v dalších kapitolách této publikace. Nejprve se však seznámíme s jednotlivými typy bonsají a s japonskými názvy, abychom se mohli alespoň povšechně orientovat v cizojazyčné literatuře.

„Čas si vymysleli lidé, aby věděli, od kdy do kdy a co za to.“ Jan Werich